Sbírka:
ZKLAMÁNÍ, TEN TICHÝ PLÁČ
A přece jsi krásná
Ach lásko!
Jak jsi jen lakomá,
když křídlům motýlím nedáš už pít.
Jak jsi jen bláhová,
když tak lehce a hloupě sis dala je vzít.
Jak jsi jen žíznivá,
když za jinou muselas tak brzy jít.
Jak jsi jen nevěrná,
když vedle ní chtělas mě stále mít.
Jak jsi jen proradná,
když chtělas to přede mnou snad navěky skrýt.
Jak jsi jen zmatená,
když chtěla bys pro obě bezelstně žít.
Jak jsi jen sladká,
když můžu si o tobě snít.
Jak jsi jen krásná,
i když vedle mě nechceš už být.
Jak jsi jen voňavá,
i když už dál jsi mi než-li blíž.
A jsi-li teď šťastná,
zkus mi upřímně říct…
Jakkoliv odpovíš,
láskou zavoníš…
Pláč srdce
Raněné srdce s krůpějí slz
do krve zbarvené bolestí,
marně se snažím zahojit vzpomínky
zblázněné z dotyků něžností.
Ztracené naděje předčasných radostí,
teď hluboko pod kořeny zrozené lásky pláčí.
Trny si svlékám, ať nezraním lásku příští,
trny z růží slov, co hvězdy četly stejně jako já,
v každém ránu i večeru nedočkavém,
když po vzletu bláznivém –
zhořela křídla
pod tíhou snů.
Tvář z obrazu lásku hlídá
Den do milování stmívá se tiše,
tvář z obrazu lásku hlídá,
myšlenka dávný příběh píše,
mé duše prosté touhu skrývá.
Ta ránem umytá mlhou rozpustí se,
na křídlech z pavučin odlétá,
srdce Tvé v dlaních zůstalo mi –
já nestydím se
a život dál cesty své proplétá.
Vradosti, smutku, lásce i zklamání,
bez Tebe lásko a přesto je nádherný,
vždyť všechno je “Duše” svítání .
Víry větší nebylo
Všechno co bylo mé, bylo u Tebe
a se mnou i celý svět jako by šel,
za Tebou, za láskou, vysoko nad nebe,
kde chór tak nádherný pro nás dva zněl.
Já slyšela srdce Tvé u svého bít,
jak perlu vzácnou ve zvonku radosti,
na sebe plášť chci z mlhy si vzít,
v něm brouzdat se za Tebou od rosy do rosy.
Od kapky ke kapce v rozvážné touze,
bláznivým dítkem chtěl rozum se stát,
jak přál by si nemyslet, než na Tebe pouze
a do poupat něžných své štěstí všem dát.
Mé já ztratilo se v Tobě,
mé štěstí rozsvítilo noc,
má radost kvetla v každém slově
a láska má…ach není slov…
Jen duše se ptej, snad promluví,
jen srdce se ptej, snad uslyší,
jak v každém Tvém dechu láska má prochází
a z nitra Tvé duše zpět ke mně se navrací.
Snad víry větší na zemi nebylo,
než v lásku Tvou, z mých lásek nejkrásnější,
ve mě štěstí se jak moře rozlilo,
v byliny léčivé – ty nejvzácnější.
Venuše
K Venuši zavedu Tě
polonahá láskou,
ať obnaží Tě též
na kůži a kost.
Divoké sny Ti do mysli zaryje,
dokud nepoznáš sám,
co láska je.
K Venuši přikloním Tě,
ať zažehne žár
tak něžně žárlivý,
tak bolavý a slastný,
že rvát Tě bude v sladké touhy
být mu blíž,
když miluješ,
když dát chceš a víc a víc
a zapomeneš brát,
až splyneš s ženou...
Venuší.
Bez touhy změny přístřeší
neb nenajdeš v nich nic už víc.
Ta jedna v srdci je Ti vším,
ta jedna Tvou je Venuší.
A já, ač jsem jaká jsem
i jiná než že chtěl bys mít
a možná právě k Tobě ta,
i tak dovolím si říct:
Ty si nezasloužíš ke mně být
jakkoliv teď blíž.
A zdali jednou snad,
až všechny k ránům odprosíš,
tu lásku silně ucítíš,
na hvězdě snů
s Venuší.